Textilní muzeum v Aši
Historie a dědictví textilního průmyslu
Textilní muzeum sídlí v historické budově přezdívané „zámeček“ na Mikulášském vrchu v Aši. Textilní průmysl se na Ašsku ve velkém rozmohl v 18. století a s nastupující průmyslovou revolucí se objem výroby mnohonásobně zvětšil. Po druhé světové válce a odsunu Němců přicházeli do pohraničí noví obyvatelé. Ve znárodněných textilních továrnách se pokračovalo ve výrobě až do 90. let minulého století. Od 70. let minulého století shromažďuje muzeum doklady o textilní výrobě na Ašsku a prostřednictvím expozice a výstav přibližuje textilní historii návštěvníkům. V naší expozici uvidíte jak textilní stroje jako dopřádací stroj, pletací, tkalcovské stavy, tak i oděvy, krajky, vzorníky, rukavice i s postupem jejich výroby.
Význam textilního muzea
Význam textilního muzea v Aši spočívá v jeho úsilí uchovat povědomí a znalosti o textilní výrobě pro budoucí generace. I když textilní průmysl v regionu z velké části zanikl po roce 1989, muzeum neustále pracuje na získávání, uchovávání a vystavování předmětů spojených s textilní výrobou. Díky tomu zůstává historie a sláva textilního průmyslu na Ašsku živá a dostupná pro veřejnost. Muzeum také pořádá tematické výstavy a přednášky, čímž přispívá k hlubšímu porozumění a ocenění tohoto důležitého odvětví v regionu. Kromě toho spolupracuje s odborníky a institucemi na výzkumu a dokumentaci textilní výroby, čímž zajišťuje, že znalosti a zkušenosti nezůstanou zapomenuty. Díky těmto aktivitám se muzeum stává klíčovým místem pro vzdělávání a osvětu o textilním dědictví Ašska.
Poklad ašského rukavičkářství
Sbírka 26 563 rukavic
Nejvýznamnější sbírkou ašského muzea je sbírka vzorků půlpárů textilních rukavic, který představuje obrovský fond o celkovém počtu 26 563 kusů. Tato sbírka vypovídá o někdejší slávě textilního průmyslu na Ašsku, jež byl hlavním zdrojem obživy místního obyvatelstva. Rukavice se staly velkou chloubou ašského muzea, kde je část expozice věnována rukavicím včetně celého postupu jejich výroby. Na jaře roku 2024 byl tento rekord zapsán do České knihy rekordů!
Exponáty
Zajímavosti z naší sbírky
Od kamene k žehličce
.webp)
ŽEHLIČKA INV.Č. 4167
Historie žehlení sahá až do dávné minulosti, kdy se k vyhlazování prádla používaly zvířecí kosti a kameny. V Římě se prádlo vlhčilo močí, což vedlo k zavedení daně na její použití, kterou zavedl císař Vespasián. Ve starověké Číně se oblečení žehlilo pomocí kastrůlků naplněných horkým pískem nebo uhlím. V 15. století se začaly používat těžké kovové žehličky, které se nahřívaly na kamnech. Skutečný pokrok přinesl 18. století, kdy vznikly litinové žehličky. V roce 1882 Henry Seely vynalezl první elektrickou žehličku v roce 1926 byla představena první napařovací žehlička s termostatem.
Model žakárového stavu
.webp)
Ašské muzeum se může pochlubit exponátem modelu žakarového stavu, který je jeho věrnou kopií. Zhotovený je kolem roku 1910 v poměru 1:4. Dřevěná konstrukce je doplněná kovovými součástkami. Jedná se o plně funkční model, který pochází z Hranic a sloužil při výuce. Svůj název má tento tkalcovský stav po Josephu Marie Jacquardovi francouzském vynálezci (1752 - 1834). Jacquard sestrojil první programovatelný tkalcovský stav, programovaný pomocí děrných štítků.
Zajímavost: Děrné štítky dále hrály důležitou roli ve vývoji jiných programovatelných strojů, jako jsou například počítače. Jacquardův stroj měl velký komerční úspěch. V roce 1834 vycházel Charles Babbage ze znalostí a principů tehdejších kalkulačních i Jacquardových děrných štítků a navrhl první mechanický počítač. Jacquard ovlivnil také Američana Hermana Holleritheho, který roku 1890 děrné štítky upravil pro použití při sčítání obyvatelstva v USA. Ve 40. letech 20. století se děrnoštítkové stroje používají pro výpočet reakcí při vývoji jaderné bomby. Žakárový tkalcovský stav umí automaticky tkát hedvábné tkaniny se vzorem podle programu uloženého na sérii na sebe napojených děrných štítků. Kovové háčky zapadají do otvoru v papírové kartičce, nadzvednou příslušné vlákno v osnově tkalcovského stroje. Jacquardův princip se asi o 100 let později uplatnil také u některých typů pletacích strojů. Jedná se o způsob výroby plošných textilií s pomocí zařízení, kterým lze ovládat každou jednotlivou osnovní nit, resp. pletací jehlu, nezávisle na ostatních, a tak se dají vytvářet plastické vzory i nadměrných velikostí. Pletenina s žakárovou vazbou je méně pružná.
Ašský kroj
Ašský kroj je variantou kroje Vogtlandského. Pro znovuoživení starých krojů vznikl v Aši pod vedením městského správce muzea Hanse Käppela „Okresní pracovní kroužek pro udržování krojů“, který obnovil a 12. května 1938 také zveřejnil popis ašského ženského a dívčího kroje v „Ascher Zeitung“- Ašských novinách. Pro ašský kroj jsou klasické klidné, nevyrazné a dobře sladěné barvy. Osnova a útek tkaniny jsou zpravidla jiné barvy a dávají tím měnivý barevný tón.
V letošním roce jsme čtyři díly ašského kroje nechali zrestaurovat a máme je v plné kráse zpět uložené v depozitářích.
Dům čp. 3
na Mikulášském vrchu
Když přijdou návštěvníci do ašského muzea v Mikulášské ulici, často se ptají, zda je tato budova zámkem, který patřil Zedtwitzům. Ve skutečnosti není, ale název „zámeček“ se pro budovu vžil a používá se dodnes.
První, blíže nespecifikované sídlo na Mikulášském vrchu vlastnili už ve 14. století páni z Neubergu (z Podhradí u Aše). Po smrti posledního mužského potomka rodu Neubergů, Konráda, v roce 1396 přešlo panství na jeho zetě Konráda z Zedtwitz. Zedtwitzové drželi pozemky a zámek na Mikulášském vrchu až do počátku 19. století. V prosinci 1814 postihl Aš ničivý požár, který zničil i zámek. Zedtwitzové se rozhodli zámek neobnovit a spáleniště prodali roku 1821 punčocháři Johannu Georgu Ungerovi, který na pozemku postavil obytný dům čp. 3.
Současnou podobu získala budova v roce 1892, kdy ji nechal přestavět nový majitel Eduard Klaubert. Klaubertovi vlastnili dům se zahradou do roku 1945/1946, kdy byli na základě Benešových dekretů vysídleni z Československa. O dalším osudu domu čp. 3 rozhodla rada Městského národního výboru 21. listopadu 1956, kdy na žádost odboru školství a kultury uvolnil budovu pro potřeby městského muzea.
Muzeum se do budovy nastěhovalo až v roce 1966 a sídlí zde dodnes.
Galerie
Muzejní noc
